„Jistý způsob, jak posrat dobrou hudbu je to, že se nebudete starat o ty vizuální věci kolem.“

 

HIM v únoru vydávají své sedmé album. Poté rocková, ale romantická skupina, stráví na cestách minimálně rok. Měli bychom se začít strachovat, když hlavní postava skupiny Ville Valo říká, že se nejlépe baví doma o samotě se svými kytarami?

Bílé Vánoce právě přicházejí. Bývalý klávesák HIM Antto Melasniemi volá Ville Valovi na mobil. Antto je prý lyžař. Ville dumá nad tím, jestli je účelem hovoru lyžování na stopách v Paloheinä.

Lídra skupiny HIM Ville Valo často líčí jako muže plného protikladů. Ať už je řeč o tom, že zdvořilá a otevřená rockstar je jako doma všude – ve svém domovském městě Helsinkách, ve slunečném L.A. Nebo kdekoliv jinde na světě, kam ho jen přesunete.

Na Ville Vala jsem od nikoho neslyšel od nikoho nic špatného. Má mnoho dalších tváří než jen tetování, které slouží jako druhá kůže na jeho ruce a skupinu, která dokázala spojit těžkou hudbu Black Sabbath s verši Dinga.

Stěží v jakékoliv situaci přijde na obtíž to, že se zdá, že Valo umí mluvit se zaujetím o jakémkoliv tématu. Také během tohoto rozhovoru probereme mimo jiné optické iluze a zákony kognitivní psychologie, postpunk a jamajskou rytmickou hudbu, nejoblíbenejší syntetizátory 80-tých let a předčasně zemřelé mladé básníky.

Před pár lety Ville Valo skončil na měsíc na odvykačce na kalifornské klinice. V současnosti pije nejvíce colu a kávu. Už v poznávací značku přeměněné cigarety se Valo naopak vzdát nehodlá. Zapaluje žlutým zapalovačem další cigaretu téměř okamžitě poté, co předchozí típnul. Také místo pro rozhovor je vybráno na základě tohoto zvyku – saunovací prostory jsou jediný prostor v kancelářích nahrávací společnosti, kde se dá kouřit.

Největším hitem HIM v Evropě je nadále píseň Join me. V posledních letech se skupina začala zaměřovat také na trh v Severní Americe. Album Dark Light (2005) prodalo v Americe zlato a také nové album Screamworks: Love in Theory and Practice se nahrávalo za pomocí místních v L.A. . Nové písně jsou v jádru popové kousky, které jsou míchané drsným stylem. Vliv osmdesátých let není tak velký, jako se snaží do šedého sáčka oblečený Ville Valo přesvědčit.

HIM prodali dohromady asi 6 milionů desek. Ville Valo se vůbec nestydí za komerčnost skupiny, kterou založil v polovině 90.tých let. Ve své podstatě už by mohl celou rockovou záležitost dávno skončit, protože do této chvíle už vydělala dost peněz.

 

Obal Vašeho nového alba je doslova rušivý. Z toho je člověku fyzicky špatně. Je to tak záměrně?

• Á, Tobě je z toho špatně. Záměr byl spíše...

• Jsem až chorobně zaujat optickými iluzemi a iluzemi už odmala. Je takový člověk jako Al Seckel, který je doktorem na Kalifornské univerzitě a ten začal vydávat takové levné knížky, na které se můžou koukat třeba děcka. V těch jsou klasické optické triky. Potom je pár japonců, kteří dělají vážně zvrácené obrázky. Jsou na nich třeba určité tvary a barvy a díky tomu to vypadá, že se obrázek otáčí, třebaže se neotáčí doopravdy. O takové věci se zajímám.

• Dva páry očí jsou z chirurgického hlediska zajímavá věc, protože pořád vidíš v podstatě tolik stejných věcí, že Tvůj pevný disk nebo RAM-paměť nepočítá tváře celou dobu znova. Předpokládáš, že všichni lidi mají dvě oči, jednu pusu a jeden nos. Potom, když to tak není, se to zdá být opravdu rušivým.

• Když jsou někde třeba dva páry oči, tak mozek nezvládá zpracovat ten obrázek normálním způsobem, ale hledá obraz ze středu. To má za výsledek to, že se mozek přepracujej. Není zrovna tohle něco, co rocková deska potřebuje? U naší desky je mozek přepracovaný jen když se podíváte na obal desky.

 

Odkud pochází obraz na obalu desky?

• Je to fotka jedné dřevěné sochy, kterou jsem objevil v Německu a kterou mám doma. Je to stará, 120cm vysoká vyřezávaná jeptiška. Vyfotil jsem ji a upravil jsem to trochu ve photoshopu. Můj nápad byl udělat to trochu ve stylu postpunku – něco jako plakáty Siouxsie & The Banshees, který byly tehdy za dob Limelight klubu. Taková dost těžká, hodněkrát přetisklá věc.

• Když jsme se rozhodli pro tenhle obal, šli jsme do jedné tiskárny vytisknout ten obrázek na lesklém podkladu, abychom mohli dobře rozhodit barevný rejstřík. Ve Phoshopu se nevypadá tak dobře. Z něj nezískáte takové vlévání barev a barevný zmatek. Potom jsme bojovali s nahrávací společností o tom, jestli je to dobrý obal. My jsme byli toho názoru, že je opravdu skvělý.

• Fakt o těchto věcech dost přemýšlíme. Na tohle album byly taky minimálně tři obaly a potom jsme se rozhodli pro tenhle. Dostali jsme na něj hodně dobrých ohlasů. Na digipacku bude mít navíc ještě fluoreskující barvy. Doufejme, že se to podaří dobře. Bude to vypadat opravdu působivě.

 

Třebaže při pohledu na obal desky Screamworks se začíná motat hlava, určitě si ho všimneme a lidé si ho budou pamatovat.

• přesně tak. Podle mě je super udělat obal, ze kterého bolí hlava. Je to trochu jako... v Americe říkají: „It´s like a car crash. You are not supposed to be looking at it, but You can´t turn away.“ („Je to jako bouračka. Neměl by ses na to koukat, ale nedokážeš se odvrátit“). Podle mě je tady řeč o stejné věci.

• V dobách Razorblade Romance (1999) jsem si říkal že dáme na obal růžovou, tak si toho lidi všimnou. Často desky na policích s heavy hudbou jsou jen černé nebo takové šedé. Já jsem chtěl, aby to mělo naprosto jinou barvu než ostatní desky tam. Podle mě to opravdu dobře funguje.

 

Má obal desky velký význam, nebo je to jen věc Tvé vlastní spokojenosti?

• podle mě je vždycky docela bonus, když má deska skvělej obal. Na druhou stranu je opravdu hodně klasických desek, které mají naprosto otřesný obal. Ani obal, ani jméno skupiny nedělají dobrou hudbu. Docela dost skupin má opravdu hloupé jméno, ale ten obrázek o skupině se změní, když dělají dobrou hudbu. Potom už o hloupém jménu nepřemýšlíte stejným způsobem.

• Když si pomyslíme opravdu ikonické obaly alb, například banánový obal Velvet Underground, tak často jsou to díla opravdových umělců. V tomto smyslu se s nimi opravdu někdo hodně zaobíral.

 

Na druhou stranu všichni umělci ještě ani neslyšeli album, když pro ně dělali obal. Například Peter Saville zvolil obal alba Joy Division Closer aniž by album slyšel. Přesto se obal a deska skvěle doplňují.

• Přesně. Kdyby měli Joy Division někdy takové obaly jako Echo & The Bunnymen, jejich hudba by se zdála taky nevyspělá.

• My máme a budeme mít v hudbě vždycky dost slovanské melancholie, ale já jsem tentokrát nechtěl, aby byl obal desky tmavý. Když je hudba teď rychlejší a popovější, tak to trochu víc ladí se světlejším obalem.

• Tu ikonografii může někdo pochopit jako gotickou, protože na obalu je jeptiška. Já to tak nevidím. S designérem obalu desky Mattem Taylorem jsme to pojmenovali Saint Scream. Je to jako Sain of Confusion. Svět, láska a život jsou hrozně komplikované. Často z toho máte takovýhle pocit. Podle mě je to jemný způsob, jak na věc nahlížet. Nemusíte o tom přemýšlet příliš filosoficky nebo příliš psychologicky nebo za pomocí náboženství.

• Je spousta umělců, které obal jejich desky jednoduše nezajímá. To může fungovat tak mnohými způsoby. Já u toho chci být v každé fázi vývoje. Nechci dát z ruky nic, s čím bych nebyl spokojený.

• V tomhle byznysu je zajímavý to, že to není jen o hudbě, ale je v tom taky vizuální aspekt. Jsou obaly, videa, foto série a další. Na tom se dá učit celou dobu něco novýho, například o nasvícení nebo užívání photoshopu. Dostaneš se blízko, aby ses mohl podívat, když profesionálové pracují. Já jsem od přírody docela zvědavý.

 

Řekl jsi, že nová deska je rychlejší a popovější. Jakými dalšími způsoby by jsi ji mohl popsat?

• Je to duševně očišťující. Také se do něj dá snáze proniknout než do našiho předchozích alb, ale přesto v sobě má něco z Davida Lynche.

• Podle mě obal tuhle desku reprezentuje dobře. Je svěží. Je bílý. Je to takový čistý design, ve kterém je ten element jeptišky taková ta umělecká část.

• Miluju obal Violatoru (Depeche Mode). Je to strašně fajn, strašně jednoduchý, strašně dobře funguje. Chtěl jsem, aby tohle tak trochu spojovalo ten žánr. Tohle je něco, co se dá lehce přijmout, ale doufejme, že se toho dá těžko zbavit. Tak nějak ve stylu Twin Peaks – všechno začíná tak nějak normálně, ale potom na scénu přijdou obři, trpaslíci a další divný postavičky.

 

Kde začíná proces tvorby nové desky? Rodí se nové album HIM ze svazku nových skladeb nebo jasného konceptu, do kterého skladby přizpůsobujete?

To začíná tak, že přijdu domů z turné k předešlé desce a uvědomím si, že nemám nic jiného na práci. Vezmu do ruky kytaru a začnu si brnkat. Druhá věc je to, že hudba odvede pozornost od účtů, nákupu toaletního papíru a dalších takových věcí. Je to zvláštní stav. Když se soustředíš na hudbu, v podstatě nic jiného neexistuje. Občas si prostě jen všimneš, že to potřebuješ.

• Většinou po turné, když tam je spousta chaosu a cestování a dalšího, situace vyústí v to, že vezmu do ruky kytaru. To v podstatě zas navrátí sebeúctu tím, že vytvořím nějaký nový pocit nebo melodii. To může zabrat spoustu času, než je to hotové.

• Vezměme si třeba The Funeral of Hearts. Mika Kaurismäki mě požádal o nějakou hudbu do jednoho svého filmu. Já jsem se s tím rok pral a potom už bylo moc pozdě na to, aby se to do toho filmu dostalo, ale vznikla z toho píseň The Funeral of Hearts. To s čím jsem se setkal byl text té skladby – hodně andělsko melancholická balada. To téma je hodně ruské ve své ubrečenosti a smutku.

• Občas jsou ty tripy hodně zvláštní...není v nich taková...skladba. Najednou je písnička prostě na světě. Když jich je dostatečně a když jsem s nima spokojenej natolik, abych je mohl ukázat klukům, tak ten kruh zase začíná.

• Kluci z kapely mají silný zvyk hrát na vlastní nástroje, takže to je těžké změnit. Zvuk skupiny je, jaký je. Je naprosto jedno, jakou skladbu tam přineseš, ale vždy to bude znít jako HIM. Ani já nemůžu naprosto změnit svůj hlas.

• Podle mě je pozitivní, že kapela má snadno rozpoznatelný sound. Že má takovou identitu, že by někdo mohl zahrát třeba Solitary man a znělo by to jako znásilnění té skladby od naší skupiny.

 

Nové album produkoval Matt Squire. Oba jste se narodili v roce 1976. Máte společnou hudební historii?

• Jo. Matt vyrůstal ve Washingtonu DC a měl rád stejný věci, jako já tady. Jeho první klubový koncerty, na kterých byl byli Bad Brains a Minor Threat. Potom později poslouchal Depeche Mode.

• V 80.tých letech bylo všude to stejné: Duran Duran, A-Ha, Alphaville a takové. To, co hráli v rádiích po celém světě. To bylo hrozně in, protože ve studiu se mluví tak, že „do tohohle potřebujeme ten a ten zvuk“. My jsme mluvili například o Top Gun, protože v něm je také my breath away od Berlin produkovaná Giorgio Moroderim. Na desce je i jinak hodně syntetizátorů z 80-tých let: (Korg) M1, (Roland) D-70, (Yamaha) DX7 a další. Takové v podstatě zvukové stroje času.

• Byl takový problém s Mattem, že je o něco mladší než Migé (basák HIM Mikko Paananen). Zeptal jsem se Migého, jestli je to OK. Podle něj to bylo opravdu osvěžující.

 

Skoro všechny písně na albu Screamworks jsou rychlé a energické. Jak moc je na nich vidět stopa Matta Squireho, který produkoval mimo jiné skupiny jako Taking Back Sunday a Panic! At the disco?

• Těžko říct. Ale hodně jsme se shodovali.

• Často jsou producenti takoví otcovští. Trochu starší a zkušenější. Mají spoustu historek o minulosti. Já jsem nejdřív uvažoval, jestli vůbec někdo může být producent, když je mu teprve 33. Na druhou stranu v tom věku je ještě hlad a chuť něco ukázat. Pokud budeme uvažovat logicky, tak pro Matta bylo určitě zajímavé dělat s evropskou skupinou, která je na tamějším trhu docela nová. Když něco dělá pro skupinu, dělá to taky pro sebe.

• Matt byl hodně dobrej v rytmech. Má sám raději rychlejší tempo. To bylo dobře, protože jsme na tuhle desku chtěli rychlejší materiál. Občas je těžké najít správný rytmus. V tom opojení znějí rychleji a svěžeji, záleží na tom, jak moc jste unavení, někdy i pomaleji. Po zlaté střední cestě se vždy jít nedá.

• Klasický disco-beat je 120/min, zhruba 2x rychlost tlukotu srdce. V nejrychlejších kouscích od Billyho Idola je rytmus asi 140 a Enjoy the Silence od Depeche Mode má, pokud se dobře pamatuji 114. Z toho už je trochu uvolněnější pocit.

 

Před chvílí jsi zmínil A-Ha, Alphaville a Duran Duran. Proč se popovým skupinám jako jsou tyhle z 80.tých let, často všichni vysmívají?

• Vysmívají se?

 

Vysmívají. V rockových kruzích určitě.

• v dnešní době je rock ze všech hudebních stylů nejvíc tradiční, konzervativní a nejméně sám o sobě se inovující styl hudby. Pokud slyšíte z rádia např. Britney Spears, tak v jejích písničkách je hodně soundových triků a chytrých producentských řešení, které jsou zkopírované odněkud z Jamajky, Já to vidím tak, že největší část těchhle věcí je z přímo z Jamajky, dubu a dancehalls, všechny ty laserový zvuky, echa a takový. Takové na rockových deskách neuslyšíte.

• Podle mě bylo fajn začít dělat desku ve stylu 80tých let, trochu ve stylu Knight Rider. Například začátek písničky Heartkiller je takový, že někdo to slyší trochu jako Kraftwerk, ale já tam slyším Knight Ridera. V podstatě to není moc vzdálený od znělky The Robots: „we are the robots, tu-du-dy-dy.“.

• Syntetický pop 80.tých let byla hodně inovativní hudba. Pokud mluvíme o novinkách té doby, tak tam se něco dělo, ne v rocku. Pokud mluvíme o téhle desce, tak my jsme možná používali staré štětce, ale zkusili jsme je nastavit trochu do jiného stylu v rámci žánru, ve kterém se pohybujeme.

• Chtěli jsme, aby lidi vrtěli zadkem, ale všechno to je tragický. Skupiny v 80tých letech to dělaly fakt dobře. A trochu později Depeche Mode. Oni to dělali tak, že arény tancovaly a vrtěli se v rytmu elektronický hudby. Navíc velká část publika byli rockeři.

 

Co Tě víc pohání kupředu: chuť něco udělat nebo touha po slávě?

• Kurevsky divná otázka. Budování kariéry má vždycky tak negativní nádech, ačkoliv... Když se bavíme o kariéře, tak nějak přijde na mysl i zařazení se do pracovního procesu. A z toho je zase takovej obrázek, že je důležitý zajistit, aby byl chléb na stole i v budoucnosti.

• Podle mě se ty dvě věci vzájemně nevylučují. Můžeš alespoň pro sebe dělat novou hudbu a přesto chtít větší publikum. Čím větší popularita, tím lepší, ale všechno má svoje pravidla. Já věřím, že máme možnost nabídnout lidem všechny ty složitý věci tak krásně a příjemně zabalené, že pak řeknou jen: „Wow! Veselý Vánoce! Díky!“. Potom rozbalí ten balíčeka z něj se začne linout smrad správnýho starýho čertovskýho prdu.

• Pro specielní verzi téhle desky jsem nahrál celé album sám doma. Dělal jsem to na hodně lo-fi úrovni, do které jsme dali jen trochu syntetizátorů. Moc se mi to líbilo. To je taková ta tvořivá část story, kde se jako člověk můžete uplatnit tak, jak sami chcete

• Když pak mluvíme o samotné desce, tak chci, aby zněla americky, velikášsky, uhlazeně a opravdu draze. Chci, aby zněla jako dobře nahraná a namixovaná deska. Nechce přemýšlet nad tím, že „tohle je teď moc popový, teď musíme udělat něco bláznivýho“. To by pak mělo takovou nálepku finský tvorby. Tady je hrozně moc typů, kteří se bojí být...něco. Já nechápu, čeho se na tom bojí. Já jsem naprosto rád trochu pop.

 

Jak moc nahrávací společnost ovlivňuje rozhodnutí ohledně kariéry HIM?

• Na desky nemají žádný vliv, ale na skoro na všechno ostatní ano. To je jejich práce. Musí rozhodnout, kolik z rozpočtu dáme do reklamy v časopisech, nebo jestli budeme tentokrát dělat promotions jen podružně. Oni musí rozhodnout, jestli budeme něco dělat během prvního, druhého nebo třetího roku. To je ten byznys, který není naše věc.

• Máme nového A&R muže, Craiga Aaronsona. Ani jednou nebyl ve studiu. Mluvil jsem s ním párkrát po telefonu a párkrát jsme se potkali. To je jeden z důvodů, proč jsme chtěli dělat desku s Mattem Squirem a míchat ji s Nealem Avronem. Craig s nima oběma pracoval. To samé platí o Tedovi Jensenim, který desku masteroval v New Yorku. Craig tomu teamu věřil a v podstatě to předem pomohlo i tomu, že jsme byli schopni pracovat na vlastní pěst.

• Mě absolutně nevadí, když lidi ze společnosti přijdou do studia, pokud jsou v pohodě a dobře se začlení. U Craiga je dobrý příklad A&R třeba to, že řekl, že dá na tzv.“ meathead factor“. Když jede autem, tak poslouchá rádio a uvažuje nad tím, co projde a co ne.

• Crag příliš neanalyzuje, jen uvažuje nádherně jednoduchým stylem. Někdy řekl například, že v nějaké písničce přijde druhá sloka moc rychle. Jestli by tam neměly být nějaký bicí nebo něco, aby se posluchači připravili – alespoň jeden takt. Když budou vědět, že to teď přijde, tak bude sloka víc intenzivní. Nepřejdou ji.

 

Ovlivnila „digitální“ doba nějak váš styl práce? Soustředíte se teď například víc než dříve na jednotlivé písně?

• Downloadování bylo od dob Dark Light (2005) velká věc. Je to sakra velká výzva pro skupinu, stejně jako v 50.tých či 60.tých letech byly singly. Musíš jako umělec předvést tehdy všechno ve dvou minutách, v dnešní době za tři a půl minuty.

• Podle mě je to super výzva. Naše předešlé desky byly víc alba, ale teď jsou na desce jen chytlavé a docela krátké písně.Zkusili jsme dát spoustu hudebních informací do skladeb, které jsou docela krátké.

• Myslím si, že skladba by měla vždy fungovat jako samostatná. Neumím říct, že tahle skladba je dobrá, ale byla by ještě lepší, kdyby sis poslechl tu, která jí předcházela a tu, která byla ještě předtím. Potom bys pochopil, proč začíná od fis-moll. To není dostatečně dobrá výmluva pro to, aby nějaká skladba existovala.

• Tahle digidoba ovlivňuje taky obaly alb. Původní nápad byl udělat jednoduchý, ikonický obal, který bude fungovat v jakékoliv velikosti. Taky proto jsou tam bílé okraje, aby fungoval taky v iPodu.

• Obyčejným lidem nový výrobek představujete obyčejně přes vizualitu. V tomhle ohledu jsou obal a promofotky hodně důležitý. Zdaleka ne všichni hledají skupiny tak, že by poslouchali jejich hudbu, ale docela dobře to může začít i pomocí obalu desky, reklamou, fotkou nebo článkem v novinách. To jsou všechno důležité způsoby, jak hudbu zviditelnit. Jistý způsob jak posrat dobrou hudbu je ten, že nebudete dbát o vizuální stránku věci.

 

Řekl jsi, že skončíš, až Ti bude 40 – neboli v roce 2016. Hodláš stále své rozhodnutí splnit?

• Pokud zvládneme vybudovat imperium, dle vlastních požadavků, kde budeme milionáři. Pokud bude dost peněz na to, abychom mohli skončit, tak skončím třeba zítra. Naprosto rád.

• Mám čímdál víc rád skládání hudby. Mám nejvíc rád tu tvořivou činnost doma. To, že dělám nový písničky. Nemám až tak moc rád ty další věci kolem. Samozřejmě je to zajímavý, ale taky to bere spoustu času a energie – nám všem ze skupiny, když musíme pořád to všechno dávat dokupy.

• Nejradši mám, když je kytara, jeden akord a jedna melodie pro zpěv. To je ze všeho nejlepší a nejblíž tomu jádru.

 

Chtěl bys někdy vydat sólovou desku v duchu Johnnyho Cashe?

• Ne. Ještě jsem nebyl ve vězení. Teda, byl jsem na Hradních slavnostech, ale ne ve vězení. (pozn. Ve finštině se řekne stejně být na hradě a být ve vězení – olla linnassa – to proto, že v minulosti bývalo vězení hlavně na hradech. Hradní slavnosti jsou každoroční bál na prezidentském hradě, kam jsou pozvani všichni, kteří byli v uplynulém roce hodně významní. Druhá věta v češtině moc smysl nedává právě proto – to je spíš takovej vnitřní fórek pro Finy.)

 

Přestal jsi s chlastáním před pár lety. Věříš si natolik, že si semtam můžeš nějaký pivko dát?

• Nezkoušel jsem to. Nezajímá mě to. Pro mě je chlastání to, že na všechno hodím bobek, budu blbnout minimálně 4 dny a spát co nejmíň.

• Pointa chlastání je podle mě v takovém hraničním chování, něco jako rimbaudovská dekadence, kde na ničem nezáleží. Takovej postoj je důležitější než to, že si užíváme vína s dobrým jídlem. V podstatě je to podle mě pěkně na hovno. A navíc se žádný červený víno nehodí k vegetariánským jídlům.

 

Už jsi někdy zkoušel přestat kouřit?

• Jako 16-ti letý jsem se dostal na pár týdnů do nemocnice s astma. Poté jsem byl bez cigarety asi tři týdny. Tak to na mě zapůsobilo.

• Zkoušel jsem to občas trochu omezit. Nechtěl jsem přemýšlet o přestávání, protože pak bych neměl nic. Nebo aspoň nic jinýho než kytaru, televizi a vycpaný sovy.

• Do lidských práv patří i právo zničit svou tělesnou schránku. Já to dělám pomocí Marlborek. Tak mi to dovolte.

 

22.12.2009

sauna ve Warner Music, Helsinki

z finštiny přeložila Sue (c)