Kdo by to býval řekl – když se helsinská pětice HIM před osmi lety vytasila s debutem Greatest Lovesongs Vol. 666, budila zdání rychlokvašeného odvaru z Type O Negative. Nadsázky nevidno, androgynnost naopak okatá – stejně jako sázka na coververzi Wicked Game Chrise Isaaca.
A dnes?

Zpěvák Ville ‘Vilík‘ Valo platí za sexsymbol, Bravo obdarovává pubescentky falešným tetováním s motivem Heartragramu a Rock & Pop absolvuje promo výjezd do Bratislavy, kde kapela uspořádá pro pětitisícovku fanoušků finskou saunu…A novinářům ze střední Evropy jakoby mimochodem představí své páté album Dark Light, natočené ve Spojených státech s producentem Timem Palmerem a primárně určené pro zámořský trh, kam také HIM po jeho vydání neprodleně vyrazí na obsáhlé turné. Uspějí? Věřte, nebo ne, potenciál rozhodně mají. Severský akcent u Vala a bubeníka Gase Lipsticka neznatelný, charakteristická finská ‘sockoidnost’ sympaticky zjevná. O smyslu pro nadsázku nemluvě…A ještě než stačili Blavu promrskat sevřeným výtažkem ze svého repertoáru, i už dávno zletilý celník věděl: „Jaj, vy idete na tých HIMákov?“

Tušíte, kde se ve Finsku najednou vzalo tolik úspěšných kapel?
Ville Valo: Abych byl upřímný, tak vůbec nemám ponětí. Kupříkladu The Rasmus vždycky vydávali u švédského labelu, a tak se vždycky víc soustředili na tamní trh...Navíc všechny finské kapely hrají jinou muziku - třeba Nightwish hrají v podstatě velice tradiční heavy metal s operním zpěvem, The Rasmus jsou zase pop rock pro rádia, a my jsme zase spíš kapela tradičního rockového střihu, která se spoléhá na koncertování. Každá finská kapela je prostě trochu jiná, není to jako když ve Švédsku vyjeli The Hives a hned se tam objevilo dvacet dalších garážových kapel.
Gas Lipstick: No jo, to bylo jak grunge v Seattlu...Ve Finsku to máme jinak, což je fajn.

Takže vás spojuje jenom to, že pocházíte z Finska?
VV: Ty rozdíly tu prostě jsou - The Rasmus existují skoro stejně dlouho jako my, ale my jsme první mezinárodní turné jeli v roce 1998 a od té doby jsme nepřestali, zatímco oni vyjeli až někdy v roce 2001, kdy měli první skandinávskou šňůru, takže rozdíl v načasování je evidentní. Ovšem máme společné to, že všichni máme to štěstí, že se pravidelně umisťujeme na nejvyšších příčkách hitparády, čehož si lidi prostě nemůžou nevšimnout. I proto možná mladí muzikanti začali zvažovat, jestli se nemají přestěhovat do Helsinek. (smích)

A nějaké vysvětlení pro výrazný úspěch finských kapel ve střední Evropě máte?
VV: Něčím to být musí...Věřím, že to je podobné jako na jihu Evropy, kde tradiční hudba byla vždycky velice melancholická, emotivní, sentimentální a velmi teskná. Když s ní vyrůstáte, jelikož ji poslouchají vaši rodiče, tak se vám musí 'vytetovat' do srdce. Proto když jsme začali skládat vlastní písně, byl to rozhodně jeden ze zásadních důvodů, které nás dovedly k jisté "jedinečnosti" našeho soundu. Finsko navíc vždycky mělo silné historické vazby s Ruskem a vzájemný kulturní vliv byl vždycky silný, vážná hudba a podobně...Jak někteří tvrdí, Finové až natolik nepatří ke zbytku Skandinávie, protože jsme tam nahoru vlastně přišli jako kočovníci za lepší obživou, za soby, z východní části Evropy přes Rusko a Balt. Jedním z důvodů tedy může být i to, že máme podobné kořeny, společné kulturní dědictví, podobnou náturu...nevím.

Co znamená Dark Light?Světlo v temnotě by bylo jasné, ale 'temné světlo'?
VV: Pro mě to představuje fyzikální nonsens. Současně je to něco jako jing a jang, hledání rovnováhy. Já prostě nevěřím, že on (ukazuje na Gase - pozn. aut.) je skrznaskrz špatný a já skrznaskrz dobrý. Oba v sobě máme obě stránky a měli bychom se snažit najít mezi nimi rovnováhu, abychom se mohli stát lešími. Nic víc za tím nehledejte. A současně skládat, doufejme, velmi smutnou hudbu a používat velmi filmově působící zvukovou paletu.

Co vám přineslo natáčení nové desky v USA?
GL: No přinejmenším lepší počasí než ve Finsku. (smích) Doma ve Finsku jsme natáčeli dvě desky, přičemž se nevýhodou ukázalo být to, že jsme ze studia vždycky jeli domů, kde člověk uklízel, platil účty a podobně...Tentokrát jsme se v podstatě nevytáhli paty ze studia a věnovali se jen a jen práci.
VV: Neznamená to nutně, že jsme tentokrát natočili lepší desku, ale každopadně jsme líp využili čas, který jsme měli. V Helsinkách jedete do studia hodinu a půl, pak hodinu a půl zpátky...K tomu se setkáváme s kamarády, s rodiči, umýváte nádobí, kupujete toaletní papír - prostě všední věci. Soustředění na práci ale vyžaduje spoustu času. Když jsme teď v podstatě bydleli ve studiu, mohli jsme začít nahrávat už v deset ráno a třeba deset hodin denně pracovat, šest dní v týdnu. Takhle jsme to chtěli a atmosféra nakonec byla mnohem uvolněnější.

Cítíte se v předvečer vašeho průlomu v Americe jako na dosavadním vrcholu vaší kariéry?
VV: Ne, za nejšťastnější období bych to neoznačil, ale za velice zajímavé určitě. Bude hrozně zajímavé sledovat, co se bude dít...Přičemž o nějaký průlom vůbec nejde...Než jsme uzavřeli smlouvu se současným vydavatelstvím, tak jsme ve Státech bez jediného rozhovoru a jakékoli propagace prodali nějakých 300 tisíc desek, což je obrovské číslo. Nevím, co to vlastně průlom je - doufám jen v to, že naše světové turné bude natolik úspěšné, že se na ona místa budeme moci vrátit a že pak budeme moci natočit ještě lepší album a oslovit ještě větší publikum. Hudební svět se mění takovou rychlostí, že už dneska nevíš, co bude hitem a co ne, takže prostě děláme to, co je podle nás nejlepší.

Takže jste už zažili lepší časy?
VV: No, vždycky se najdou dobré okamžiky, ale jedno období bych nad druhé nevyzdvihoval. Je fajn, když je kapela na začátku a ví totální prd - učíš se hrát, skládat, stát na pódiu...to je paráda. Když složíš padesát šedesát skladeb, natočíš pět desek a odehraješ čtyřista koncertů, tak je to také hodně zajímavé, ale jiným způsobem, protože se víc soustředíš na detaily. V hudbě musíme hledat stále nové věci, jinak by z toho byla naprostá nuda. Naštěstí jsme pořád v takové pozici, že to, co děláme, nikdo z nás nenazývá prací.

Co jste poslouchali v dětství?
VV: Všechno. Začínal jsem jako metalista...
GL: A já býval punker.
VV: ...ale chodil jsem do hudební školy a současně jsem hrál ve spoustě kapel: reggae, jazz, dixieland, fusion, heavy metal, rock, punk - prostě všecko. Jako muzikant jsem nebyl nijak skvělej, ale důležitý bylo nasát zamlada všecko, co se dalo. Zásadní ale byli Black Sabbath. Díky nim jsme začali. A pak možná Type O Negative...No a pak taky písničkáři, od Neila Younga přes Cata Stevense a Roye Orbisona až po Elvise Presleyho, ti byli taky důležití.

Čím vás Black Sabbath tak okouzlili?
VV: Kromě samotné hudby možná tím, že šlo o čtyři mladíky, kteří nevypadali nijak zvlášť dobře a nepocházeli z nijak zvlášť dobrých poměrů, byli z chudých rodin průmyslového Birminghamu, a přitom dosáhli celosvětového uznání. Inspirovali nás tím, že když to mohli dokázat oni, tak proč ne my? Nakopli nás a jsou dobrým příkladem toho, že zázraky se mohou dít.

Z vaší nové desky jsou možná trochu slyšet The Cure...
VV: V pořádku, ale nikdo z nás nikdy nebyl jejich fanouškem. Já sám jsem si jednu jejich starší desku pořídil až loni, ale už ani nevím, jak se jmenovala. Neříkám, že z naší desky být slyšet nemůžou, ale prozradím vám jinou věc: tentokrát jsme se rozhodli použít taková ta arpeggia typická pro kytary U2, které jsme dosud nepoužívali, a proložit jimi naše tvrdé kytary.To platí i pro akustické kytary á la The Mission, ty ale Wayne Hussey zase ukradl Jimmymu Pageovi, takže se to celé, jak vidno, pohybuje v kruhu.

(Rock & Pop, říjen 2005)