Nové Interview s Villem – přepsáno (mluví o misfitsovém HIM albu, lásce, škole, náboženství a docela dobré Villeho filozofii)

Redaktorka: Ahoj, jak se máš?

Ville: Co?

R: Jak se máš?

V: Ale jo, dobrý, dobrý. Právě letím domů a budu mít pár týdnu klidu do sezóny festivalů začínající v Evropě a pak nevím…začneme pracovat na dalším albu.

R: Chtěla bych Ti poděkovat za to, že sis na mě udělal čas . Je to pro mě veliká čest, díky.

V: Potěšení na mé straně.

R: Takže se jmenuji Nattalie, píšu pro noviny LA Youth a snažím se dělat rozhovory s našimi oblíbenými kapelami, kterých si moc vážíme. Je to pro mě čest,takže …DÍKY!

V: Ehm, úplně se červenám.

R: Vy jste v těchto dnech skončili vaše tour, Digital Versatile Doom právě vychází, takže jaké to bude se znovu zajet do denního života?

V: Um, no není ani kam zajíždět. Když se vracíme zpátky domů, jediným velkým rozdílem je, že si musím kupovat toaletní papír sám. Vzbudím se, možná zkontroluju e-maily, zahraji si na akustickou kytaru, možná zajdu navštívit kamaráda a najím se a to je tak nějak vše. Velice jednoduché. Není to tak rozdílné od tour. Opravdu jediným velikým rozdílem je, že si musíš vyprat prádlo a koupit si toaleťák. Takže takový ty normální věci.

R: Jasně, takový ty běžný denní práce.

V: Přesně. Tak trochu se při tom, když to dělám, cítím psychedelicky a surrealisticky, protože jsme měli dlouhý tour. Takže se to jistým způsobem může zdát jako dovolená vrátit se domů a zažívat normální věci.

R: Věřím, že mít celou dobu turné může být občas vyčerpávající, takže být doma a být třeba jen ve své vlastní posteli, to musí být skvělé a fajn být zpět.

V: Oh jo, není to špatný, není to špatný. Postel mám nějaký 2 až 3 roky a spal jsem v ní jestli tak patnáctkrát.

R: To zní šíleně! Četla jsem hodně rozhovorů a vypadá to, jako bys byl vzdělaný ve všech aspektech života. Od knih, přes malování, až po hraní na mnoho nástrojů. A jako textař a muzikant, vstřebáváš všechny tyto znalosti a hromadíš je pro budoucí časy?

V: No, měl jsem velké štěstí, že jsem po hospodách potkával fajn lidi. Když jsi muzikant, mluvíš o všem možným zase s muzikanty. Podobně jako instalatér se schází s instalatéry a mluví o jiných technikách práce instalatéra. Takže v tomhle ohledu to není tak odlišné. Takže jsem byl osvícen příležitostí cestovat po světě s kapelou a potkávat hodně lidí. Nejsem zas tak vzdělaný, ale vím od každýho trochu, takže je to trochu roztříštěný všechny ty informace, co mám. Je jasný, že nejsem schopný mluvit o celistvých aspektech….čehokoliv.

R: Ale ne, to není pravda! Zmínil jsi, že čteš hodně knih a posledně jsi říkal, že jsi četl 2012 a Oxfordskou Knihu Smrti, kterou jsem si půjčila a je opravdu úžasná. Jaké jsou knihy, co čteš teď?

V: No, sakra…co jsem se vrátil domů, pořád čtu tak nějak 7 knížek vkuse. Čtu dobrou knížku Streaks at Midnight, jejíž básně jsou bláznivý a vtipný. Je to knížka ze šedesátých let, jsou to jakoby dětský básně, ale vážně nepředvídatelný, depresivní, pochmurný, zvláštní. Ale čtu taky hodně biografie o Aleister Crowleym. Čtu o něm pár knížek a je vážně fascinující charakter. Ta jedna o něm v mé ložnici je velmi sexuální a ta druhá se jmenuje What Thou Wilt: A Life of Aleister Crowley od Lawrence. Taky čtu Desire and the Doll: The Life and Art of Hans Bellmer, což je úžasný. Pak čtu Kiss Me, Judas od Christophera Baera a taky The Green King od Paula Loupa. Takže v současný době toho čtu hodně.

R: Kreslíš většinou to, co Tě inspiruje ze čtení, či z muziky nebo kultury?

V: Myslím, že to může být cokoliv. Dalo by se říct, že stačí mít oči otevřený. Můžeš dostat dobrý nápad z, hm…dobře, v podstatě všechny dobré nápady za písněmi přicházejí z reálného života, z lidí, které jsem potkal nebo příběhů, které jsem slyšel. Ale čtení básní a literatury mi pomáhá být lepším textařem. Přináší mi to různé výrazy a rozmanité cesty v lepším vyjádření sebe sama. Pokusit se dát své emoce na papír je velmi, velmi těžké. A to především pro mě, protože jsem nevyrůstal v anglicky mluvící rodině, takže je to velice komplikované, ale zároveň je to užitečné. To je to, proč to stále dělám.

R: Takže vlastně rozšiřování tvého jazyka a slovní zásoby, no to je úžasné!

V: Víš, je to sranda. Je úžasný dělat to jako profesi a je úžasný, že tahle vášeň je mi nápomocná v průběhu let tak, že na stůl dostanu chleba a dokážu si koupit svůj toaletní papír z peněz, které mi přinesla právě moje vášeň. To je fantastické a opravdu výjimečné. Jen několik muzikantů je schopných tohle dělat, takže jsem velmi pyšný a cítím se tomu velice pokorný.

R: To je fakt skvělé a dál bych se chtěla zeptat, je to jedno z off topic, nedávno byla válka v Mexiku mezi metalisty a Emo fanoušky. Slyšel jsi o tom? Četla jsem o tom a myslím, že to úplně ničí celý účel muziky, který právě iniciuje každého s každým dávat dohromady. Co si o tom myslíš, protože naše generace se zdá být ztracená v celém konceptu stojícím za muzikou.

V: No, když se podívám zpětně, myslím, že tu vždycky bývali tyhle druhy kmenovýho chování, když šlo o muziku nebo cokoliv, taky o módu. Zpětně v šedesátých letech jich tu bylo moc, všech těch Gothiků v Anglii a nějakých Rockerů v Anglii, tolik se to nezměnilo, myslím. Značkování věcí a bojování kvůli těm značkám, to je podle mě jen mrhání časem.

R: Jasně. A vy kluci jste tak špičkoví, jak vystupujete se svým vlastním žánrem, protože nemusíte být nikam škatulkováni a nemusíte být strkáni do této pozice.

V: No, celá ta Emo věc mi zní divně, protože to odstartovalo jako Emo hardcore, což znamenalo emocionální hardcore, tedy to byl hardcore v textech a hardcorová muzika s texty, které mluvili o politice např. Politické nebo ne, bylo to emocionální záležitostí, která se děla v každém a každého srdci. Takže co je špatné na tom být citově založený? Rozumím tomu, že to jde proti silákům z tradičního rock and rollu nebo heavy metalu. Ale…f**k them!

R: Přesně!

Přeložila Vrabček